Panenka

24. dubna 2017 v 15:53 | Freezing King |  ♛ BÁSNĚ ♛
Asi sem dnes dám všechny básně, co za něco stojí a mají pro mě nějakou tu znatelnou hodnotu.
Musím říct, že tahle báseň je pro mě velice důležitá, každá má báseň má svůj pravdivý základ, ale tahle je zabarvená ještě minulostí... Je už nějakou tu dobu napsaná. A vrací mě do dob, kdy jsem ani pořádně nevěděl, jestli zítřek bude něčím jiný, jestli ta hrozná situace se zlepší... Připadá mi, že to bylo včera. Jo, pozdravme hezky nostalgii.




Panenka


Chlad, špína a prach,
slyšel bys padnout i hrách.
Nikde ani noha, ani živáčka,
jen v obývacím pokoji panenka.

Vlasy má zlatavé, pleť bledou,
Tvář má krásně andělskou.
Oči modré jako obloha,
je sladká jako kobliha.

Šatičky má černé jako půlnoc,
chci s ní zde trávit dnešní noc.
Sednu si na zaprášenou pohovku,
vezmu ji do náruče,chci jí povídat pohádku.

Po tvářích ji budu hladit, na čelo pusu dám,
První noc střídá druhou a já zůstávám.
Starobylí dům prohledat tuze chci,
položím panenku, ven z místnosti chci.

Překročím práh, přede mnou schodiště,
pod ním andělíček, koukám nejistě.
Špatně vidím, co dělá tam?
Otočím se na pohovku, sedí tam!

Mám halucinace, snad mě to skolí
hruď mě nesnesitelně bolí.
Otevřu oči po tváři jí slza padá,
sednu si k panence, to se mi jen zdá.

Zima mi je, záclona na okně se hýbe,
někdo tady po starých zdech škrábe.
Panenka se usmívá očima kouká,
ona na mě právě teď mrká?!

Srdce zběsile buší,jako splašenému hřebci,
ne, ne musím odsud pryč, jsem jak v kleci.
Nevím zda je den, či noc, záclonu strhávám,
západ slunce, obloha hoří, žalu propadám.

Přes sklo hledím na krajinu,
tady určitě za pár měsíců zahynu.
Slunce zapadlo, obloha nerušeně spí,
nemám tu nic, na čem mé srdce lpí.

Všude je ticho, samota a můj strach,
cítím jeho hnusný a drásající zápach.
Najednou za sebou slyším ostré praskání,
dech mi těžkne a husí kůži mi to nahání.

Ne, neotočím se, nebudu neštěstí hromádka!
,,Maminko, bude dneska prosím pohádka?"
Dech se mi zastaví, kdo to řekl? Otočím se,
nikde nikdo, strach, třást přistihnu se.

Panenka začne divoce kvílet,
až za hory to musí být slyšet.
Ničemu nerozumím, nic nevím,
možná bude ticho, až pohádku povím.

Do náruče dítko dřevěné vezmu, mluvit začnu,
V náruči se mi ta věc hýbe, na moment hlesnu.
Povídám, sama usínám, otrokem se stávám,
Uběhlo několik let, už se neusmívám, vnitřně umírám.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama